Přinášíme vám exkluzivní rozhovor s ikonami pletené módy Marianne a Helgou Isager, který jsme s nimi vedly během naší návštěvy přímo v Isageru v dánském Tverstedu.
Doufáme, že vám rozhovor přinese tolik radosti a inspirace jako nám. :)
1. Marianne, studovala jste tkaní – jak se to odráží ve vašich vzorech a návodech, pokud vůbec?
Marianne: Těžko říct, asi nedokážu úplně ukázat prstem a říct „tohle bylo inspirováno tkaním“, ale myslím, že jsem tehdy – v sedmdesátých letech – určitě pletla jinak, než bylo obvyklé.
2. Jak to myslíte?
M: Přemýšlela jsem víc o struktuře a jednotlivých přízích, nešlo mi jen o to „uplést kardigan“, nebo svetr nebo nějaký norský vzor, snažila jsem se opravdu vnímat strukturu příze, což je asi tkalcovský rys. Při tkaní máte strukturu na mysli pořád, stejně jako barevné kombinace, takže takhle nejspíš tkaní moje pletení ovlivnilo.
Helga: A taky jsi vytvářela spíš umění a řemeslo, než že bys jen „pletla oblečení“.
M: Ano. Mě tehdy inspirovaly úplně jiné věci, než jaké byly běžně k vidění v časopisech.
H: Například jsi často používala snímaná oka… a děláš to pořád.
M: To je pravda, dělám. (smích)
H: A to je v podstatě svým způsobem tkaní.
M: To ano.
3. A co vás inspirovalo obecně? Nejen při tkaní?
M: Myslím, že jsem čerpala inspiraci ze všech možných vzorů, na které jsem v životě narazila. Například jsem se podívala na zeď a všimla si vzoru, který na ní byl. Vídala jsem je zkrátka všude. Na kanálech na silnici, v knihách.
4. A to jste si je překreslila?
M: Ano, občas ano. Než přišly mobilní telefony. Teď si je jednoduše vyfotím. Ale tehdy jsem si musela dělat skici, protože jinak bych si ten vzor nebo barvy nezapamatovala.
5. Fascinuje nás vaše provázanost s Japonskem. Jaký příběh se za tím ukrývá?
M: Myslím, že to začalo, už když jsem chodila na školu – na školu umění a řemesel. Byla tam spousta japonských vlivů, japonské vzory a tak podobně. A pak sem začali jezdit lidé z Japonska a fotili si to tady pro časopisy, a potom mě do Japonska pozvali, abych se zúčastnila výstavy s dalšími dánskými umělci, takže Japonsko bylo vlastně vždycky tak trochu v koutku mojí mysli. A potom začala Helga studovat japonštinu a japonskou kulturu a…
H: Ano, studovala jsem na univerzitě v Kodani. Mě k tomu přivedla láska k japonské módě. Chtěla jsem do Japonska jet, ale v té době bylo Japonsko velmi uzavřené a připadalo mi, že se tam nemůžu vydat s úplně nulovou znalostí japonštiny. A tak to asi začalo. A pak mě naprosto uchvátili japonští návrháři jako Jódži Jamamoto. A tak jsem se pustila do studií a potom jsem do Japonska odjela a zůstala pár měsíců. Chodila jsem tam na jazykovou školu. A v té době, to bylo kolem roku 2001, máma v Aarhusu poznala Nielse. Niels tehdy v Japonsku žil, žil tam už nějakých dvacet pět let, takže to byla taková zvláštní náhoda.
M: Ano, dali jsme se do řeči a já se zmínila, že je Helga v Japonsku, a on povídá: Kdybych mohl s čímkoli pomoct, stačí říct. Tady je moje vizitka. Vzala jsem si ji a začali jsme si psát.
H: A mně se jeho pomoc opravdu hodila, potřebovala jsem ji. Ale až později. Tohle totiž bylo už ke konci mého pobytu. Buď jsem se už vracela, nebo jsem zrovna cestovala po Japonsku, nebo tak něco, zkrátka tehdy jsem si vystačila sama.
M: Ano, na to došlo až později.
H: Přesně.
6. Člověk asi načerpá spoustu inspirace i z toho, že je Japonsko tak jiné.
M: Ano, je velice jiné, a současně je svým způsobem velmi skandinávské. Sdílíme lásku k minimalismu a jednoduchosti. Takže v mnoha ohledech vlastně není zas tak odlišné.
7. V roce 2015 jste otevřeli tuhle školu ručních prací…
M: V roce 2015, v prosinci, jsme to tu koupili. Takže jsme otevřeli až během roku 2016. Něco jsme zrenovovali a otevřeli.
8. A co vás na tu myšlenku přivedlo?
M: Potřebovali jsme víc prostoru pro přízi, větší sklad. Jednu budovu jsme už měli a zvažovali jsme, že přistavíme. Ale to by bylo dost drahé a pak se najednou měla zavřít tahle škola a Niels povídá: Co kdybychom ji koupili? A já na to: V žádném případě, školu kupovat nebudeme, je to ošklivé místo, ne, ani náhodou. Ale potom jsme se sem přijeli podívat a já najednou viděla, co všechno by se s tímhle místem dalo dělat. Mohli bychom sem zvát lidi, mohli by se tu scházet umělci… a bylo to. A teď máme místa spoustu.
H: Není to ale jen sklad a administrativní sídlo, pro nás je to i kulturní centrum. Je tu spousta tvůrčích lidí, máme tu hodiny keramiky, výroby papíru, učí se tu i knihařství. Takže se tu celý rok něco děje.
M: A máme tu celý rok i otevřeno. Školní restaurace otevřeno nemá – ta jede jen přes sezónu, ale tady se něco děje pořád.
9. Měla bych otázku na Helgu – proč jste se rozhodla převzít štafetu návrhářství a obchodu s vlnou? Bylo to přirozené nebo spíš racionální rozhodnutí?
H: V roce 2005 jsem začala jako samostatná jednotka, protože jsem se nechtěla začlenit do rodinného podniku. Mám totiž vlastní styl a nechtěla jsem se spojovat s Isagerem.
M: Založila si podnik Amimono.
H: Přesně tak. Protože jsem studovala japonštinu a Amimono znamená v japonštině pletení. Pár let to šlo dobře, měla jsem vlastní obchůdek, kde jsem prodávala sety na pletení svetrů, ale taky hotové svetry, takže to byla taková maličká fabrika na výrobu pletených věcí… V Litvě jsem ho měla. A dařilo se mi. No a pak jsem otěhotněla a uvědomila jsem si, že je nesmírně těžké podnikat sama. Zaměstnance jsem si nemohla dovolit, a kdo by mě navíc mohl zastoupit, a máma mi navrhla, že bych se mohla připojit k Isageru.
M: Začaly jsme spolu nakupovat vlnu a vybírat barvy a já měla svoji řadu, ona měla svoji řadu a bylo to hrozně složité. Je mnohem jednodušší to sjednotit.
H: Pro mě ale bylo dlouho důležité být nezávislá.
M: Pro mě to bylo taky důležité. (smích) Aby sis dokázala, že můžeš být sama sebou.
H: Plus máme každá jiné publikum, míříme na jiné skupiny pletařů, takže jsme musely najít správnou cestu. Ale jsem moc ráda, že se to podařilo.
M: A taky jsme zjistily, že v dnešní době spousta mladých pletařů kupuje moje návody a chtějí je nosit, a spousta velmi starých pletařek, devadesátnic, zase tíhne k Helžiným vzorům, takže i když se naše cílové skupiny liší, v určitém bodě se i protínají.
H: A zachovaly jsme si i trochu té nezávislosti. Isager sice vlastníme společně, ale máma píše svoje knihy a já mám svoje kolekce, takže pořád máme každá svůj styl.
M: A pro firmu je to ideální, protože zasáhneme mnohem širší publikum.
H: A spousta návrhářů chce z našich vln plést taky. Myslím, že tak před dvěma třemi lety jsem začala lidem nabízet, aby se účastnili našich Isager kolekcí a byl to obrovský úspěch. Takže tomu se věnuju dál. Právě jsem rozjela novou kolekci, kterou snad zveřejníme na začátku příštího roku. V Dánsku máme spoustu talentovaných návrhářů. Nemohla jsem mezi nimi vybrat, a tak jsem jednoduše oslovila všechny, se kterými bych chtěla pracovat, stanovila uzávěrku a rozhodla jsem se to nechat na „kdo dřív přijde, ten dřív mele“. Uzávěrka byla prvního června, rozeslala jsem to někdy minulý týden (první půlka května) a do pěti hodin jsem měla kolekci plnou. Všichni se na to vrhli s nadšením. Je to skvělý projekt. Všichni se sem sjedou a pleteme spolu, sdílíme zkušenosti a nápady.
A pokud jde o tu kolekci, něco málo asi můžu prozradit. Máme obrovský archiv plný starých vzorů, co podědila ještě babička. Jsou to vzory ze šedesátých let. Netuším, kolik jich vytvořila ona, ale bylo to hodně. A tak mě napadlo, že bych návrhářům nabídla, aby si některý z těch vzorů vybrali a vdechli mu nový život. Nechali se jím inspirovat. Začínáme se vzory ze šedesátých a sedmdesátých let a postupně se prokoušeme všemi dekádami.
10. Mně osobně v hlavě utkvěla jedna věc, co jste dneska říkala: „Prosím, hlavně si hrajte s barvami.“ Myslíte, že se lidé bojí sáhnout po zářivějších barvách?
M: Občas ano. Stává se, že nechtějí experimentovat a pletou z úplně stejných barev jako my. Podívají se na návod, řeknou si: Helga to pletla z toho a toho, a upletou si to taky tak. Ale já jsem upřímně naprosto nadšená, když se v obchodě objeví zákazník v našem návodu a s úplně jinými barvami. Je tak skvělé vidět to i v jiných variantách. Občas si to i napíšu, protože mě ta kombinace uchvátí.
H: Já tomu strachu ale i rozumím. Je velmi těžké přijít do obchodu a dokázat si představit, jak bude z té a té barvy vypadat celý svetr. Proto je tolik důležité, když pořádáme workshopy, aby si lidé s různými barvami hráli a viděli, jestli spolu jdou nebo nejdou. Protože občas se stane, že vás něco nadchne v přadenu, ale pak to vypadá úplně jinak.
M: A naopak. Já takhle sáhla po něčem, co mi připadalo docela nudné, protože jsem neměla po ruce barvu, na kterou jsem si myslela původně, a pak najednou koukám a páni, ve snu by mě nenapadlo, že to bude vypadat takhle dobře. (smích)
H: A proto si taky nechávejte zbytky příze – na vzorky. I když je to jen kousek, můžete si prostě vyzkoušet kousíček vzorku s různými barvami a vyzkoušet je.
11. Takže experimentujete hodně… :)
M: Já experimentuju HODNĚ. (smích) To k pletení prostě patří. Mám hodně vzorků, ze kterých třeba nic nebylo – a stejně si je schovávám. Mám krabici plnou vzorků. Občas se mi totiž stane, že s nějakou barvou pracuju a zavrhnu ji, z toho či onoho důvodu, a pak – o něco později – se na to podívám a najednou se mi to líbí. Jen mi to nesedlo do vkusu v té době, tehdy to prostě nebylo ono, ale později, u jiného projektu se to může hodit. Vsadím se, že ty to máš stejně. (na Helgu)
H: To jo. (smích)
M: A proto tu máme ty bedny se zbytky přízí – všechno tam ukládáme, a když pořádáme workshopy, můžou si lidé hrábnout dovnitř a uplést si vzorek z jakékoli příze.
H: A navíc máme takovou filozofii, že neměníme barevnou paletu. Sem tam něco přidáme, nebo naopak z barevnice odstraníme, ale v zásadě máme už nějakých čtyřicet let stejné barvy. Spinni a Tvinni a tak.
M: Ano. Mají i stejná čísla, takže s Helgou víme naprosto přesně, co máme na mysli, když si řekneme: dej dohromady 17 a 28…
H: A já v duchu tu barvu úplně vidím. (smích)
M: Přesně tak. Prostě už si tu kombinaci umíme představit.
H: Je to takový náš tajný jazyk. (smích)
M: Ano, ale už i Niels ho chytá. Řekne třeba: Hele, tys použila sedmnáctku. (smích)
Děkujeme vám za rozhovor, za spoustu inpirace a přejeme vám mnoho dalších skvělých nápadů!
